Fotokniha Kate, For You české fotografky Marie Tomanové, pocházející z Mikulova a žijící v New Yorku, zachycuje portréty Kate od roku 2017 až do současnosti. Sledujeme intimní momenty mezi Kate a Odie a snímek po snímku se před námi odvíjí souvislý portrét, který odráží nejen hlavní protagonistku, ale i samotnou autorku. Tomanová ukazuje sílu své tvorby – otevřeně a upřímně, tak jak je jí vlastní.
Po prolistování knihy se nedá do Kate nezamilovat – a trochu závidět tu intimitu. Byl to záměr?
Určitě, Kate je pro mě velmi důležitý člověk. A naše setkání bylo vlastně úplně náhodné – našla jsem si ji na Instagramu a napsala jí, jestli spolu něco nevyfotíme. Měla zrovna nové koťátko, Kešu, a já jsem si říkala, že vyfotím Kate a Kešu ve vaně. Jenže kočka samozřejmě do vany nechtěla, takže tam nakonec skončila Kate a její nová láska Odie. A vzniklo z toho pro mě hrozně důležité focení. Do dneška si pamatuju, jak jsem stála bosá na okraji vany, dívala se hledáčkem malého analogu a úplně mě šimralo v břiše. Cítila jsem, že to je ono. Byla tam krásná energie, napojení mezi nimi – byly zrovna čerstvě spolu. A to, že mě pustily do svého světa a mohla jsem být jeho součástí, bylo strašně krásné. K té jedné roli filmu, kterou jsem tehdy nafotila, jsem se během let pořád vracela. Stala se srdcem celé výstavy i knihy.
Jak bys popsala Kate třemi slovy?
Inspirativní, upřímná, nebojácná.
A co Marii?
Dobrodružná, nadšená...a unavená. smích
Proč ses vlastně rozhodla dát do knihy všech 36 snímků?
To je pro fotografa docela nečekaný krok – většinou se totiž pracuje tak, že se vybere ta jedna „nejlepší“ fotka. U mě to byla právě ta s Kate a Odie ve vaně, která se dostala na obálku mé první knihy Young American. Obletěla svět, objevila se v médiích – zná ji strašně moc lidí. Ale v té jediné roli filmu je dalších 35 úžasných fotek. Možná menších momentů, nedokonalých, ale právě v tom je jejich síla. A já si položila otázku: Kdo vlastně jsem, abych rozhodovala, která z nich je ta nejlepší? I lidé je vnímají různě – každý v nich vidí něco jiného, něco jiného s ním rezonuje. Ukázat celou roli filmu je pro mě způsob, jak být upřímná a transparentní. Nebát se ukázat i to, co je nedokonalé – protože v tom vidím úplně stejnou krásu a důležitost jako v té jedné „perfektní“. Existuje jedna „perfektní“? Dneska mám třeba úplně jinou oblíbenou. A právě to, že se to mění, je pro mě důležité.
V tomto smyslu je fotografie velmi subjektivní. Jak vůbec číst fotografickou knihu?
Na začátku všech mých knih je vždycky předmluva. Tentokrát ji napsala Libuše Jarcovjáková a v téhle knize je opravdu velmi poetická. Myslím, že když si ji lidé přečtou, získají představu o tom, jak se na tu práci dívá jiná umělkyně. V každé mé knize je také úvod od Thomase Beachdela, kunsthistorika, se kterým dlouhodobě spolupracuji. Umí mou práci krásně popsat a zasadit ji do širšího kontextu – ať už mé vlastní tvorby, nebo třeba světové fotografie a umění obecně. Rozhodně proto doporučuji číst i ty doprovodné texty. Vím, že většina lidí knihami spíš listuje a texty často přeskakuje, ale právě ony mohou osvětlit fotografii z jiného úhlu pohledu. Thomas se mnou konzultuje všechny ideje a nápady, a právě díky tomu má do mé práce neuvěřitelný vhled. Takže za mě je hrozně důležité číst texty.
V Libušině tvorbě jsou důležité portréty – stejně jako ve tvé. Byl to ten hlavní důvod, proč sis ji vybrala?
Ano. S Libuší jsme zároveň dlouholeté přítelkyně a já jen čekala na správnou příležitost, kdy bychom mohly vytvořit něco společného. A tahle kniha byla naprosto jasná volba. Vznikla neuvěřitelně rychle – musím říct, že nakladatelství Untitled a Lucie Černá byli naprosto úžasní. Připravovala jsem výstavu pro Moravskou galerii v Brně s názvem Kate for You. Otevřela 17. dubna a potrvá až do konce září. A k té výstavě jsme chtěli vydat i knihu. Nejprve jsme si nebyli jistí, jestli to stihneme, ale pak jsme se rozhodli, že do toho půjdeme, a zbyl nám už jen měsíc a půl. Během té doby jsme dali dohromady celou publikaci, vytiskli ji a přivezli – stihli jsme to na křest. Všechno se zvládlo, což je neuvěřitelné, protože mně obvykle trvá vytvořit knihu třeba rok. Takže tohle byl opravdu husarský kousek. Stálo za tím mnoho lidí, kteří do toho vložili vášeň – i díky tomu se to povedlo. Libuše pro mě byla jasnou volbou. A ještě prozradím, že s ní chystáme větší projekt do budoucna. Pracuje na něm Thomas Beachdel, Lucie Černá a já. Představí naši společnou práci – moji i Libuščinu – v mnohem širším a hlubším kontextu.
Proč právě portrét?
Lidi. Mě hrozně baví lidi. Všechny tyhle série vznikaly v New Yorku a pro mě je New York hlavně o lidech. Jasně, to město je úžasné, šílené, má zvláštní architekturu, atmosféru – ale pro mě je to vždycky hlavně o lidech.
Máš v New Yorku nějaký „tajný spot“, kde nejraději čerpáš inspiraci?
Dimes Deli. Je to na takovým trojúhlelníku na Lower East Side, kde se potkávají ulice Canal Street a Essex. Skoro každý večer je to tam plné mladých lidí. Je to tam cool, krásné, v létě to úplně žije. Člověk si tam může sednout před Dimes Deli, dát si kafe nebo mít nějakou schůzku a jen koukat na lidi. A to je super.
Několik let už nejsi v Česku – sleduješ, co se tu děje v kultuře?
Určitě mám, ale spíš si hledám to, kde bych mohla fotit, co tady můžu dělat. Pro mě je to pořád trochu neprozkoumané území – tím, že jsem hlavně fotila v New Yorku a v Čechách převážně v Mikulově. Třeba mě to teď hrozně baví tady v W, protože je tu úžasné prostředí – ty koberce, gauče, textury, detaily… Pro mě je to skoro snové prostředí, kde bych chtěla nafotit něco s mladýma českýma lidma. A protože se mě každý ptá, kdy něco nafotím v Čechách s mladýma, tak je to pro mě hlavně o objevování těch míst, možností a plánování budoucích projektů.
A co nám povíš o dokumentu, který je teď v kinech?
Je to dokument s názvem Svět mezi námi o mně a o Thomasovi. Stojí za ním Marie Dvořáková a zachycuje pět přelomových let mého života. Dostávám na něj strašně hezkou zpětnou vazbu, lidi mi píšou, že doufají, že taky jednou najdou svého Thomase.
- Zdroj článku:
Autorský rozhovor
